Miloslav Švandrlík

 

 

NĚCO O AUTOROVI:

Miloslav Švandrlík se narodil v Praze 10.8.1932. Po skončení základní
školy dva roky studoval na pedagogickém oddělení městské hudební školy
v Praze. Rok pracoval jako pomocný dělník, potom absolvoval státní kurs
pro přípravu pracujících na vysoké školy. Dva roky studoval na DAMU,
nejprve herectví, po půlroce přešel na režii. Nastoupil jako asistent režie u
Vesnického divadla v Praze a po návratu z dvouleté vojenské služby
prezenční služby pracoval půl roku jako vychovatel korejských dětí. Od té
doby se věnuje psaní.

BIBLIOGRAFIE:

Z chlévů a bulvárů (1960), Krvav7 Bill a Viola (1961), Od Šumavy k
Popokatepetlu (1962), Muž s kanadským trávníkem (1963), Kovbojská
romance (1964), Pražská strašidla (1968), Černí baroni aneb Válčili
jsme za Čepičky (1969), Hrdinové a jiní podivíni (1969), Jak vyhynuli
draci v Čechách (1969), Mořský vlk a veselá vdova aneb Proti všem
(1970), Draculův švagr (1970), Neuvěřitelné příhody žáků Kopyta a
Mňouka (1973), Honorace z pastoušky (1975), Doktor od jezera hrochů
(1980), Nejkrásnější dívka ve střední Evropě (1983), Dívka na vdávání
(1983), Muž, který se topil (1985), Starosti korunovaných hlav (1986),
Šance jako hrom (1989), Vražda mlsného humoristy (1990), Černí baroni
po čtyřiceti letech (1998)

Černí baroni jsou románem o útvarech naší armády, zvaných Pomocné
technické prapory (PTP). Jejich příslušníci nevybojovali žádnou vítěznou
bitvu, jejich zástavy nezdobily řády a vyznamenání a přesto ti, kteří nosili
na ramenou černé výložky, byli a jsou na své zařazení právem hrdi.

 

Nenávist poúnorové vládnoucí mocenské skupiny se podepsala na osudech
mužů, ještě dlouhá léta po skončení vojenské základní služby nesoucích na
čelech vypálená stigmata občanů druhého řádu. Památce těch z nich, kteří
se nedožili našich dnů, je připsán tento referát…

OBSAH:

Děj tohoto známého díla je zasazen do období krátce po únoru 1948, kdy
se vlády v naší zemi chopili komunisté. Celé Československo se tehdy
spolu s většinou zemí střední a východní Evropy dostalo pod kontrolu
SSSR. „Jejich“ myšlení se stalo „naším“ myšlením a to se projevilo ve
všech složkách naší společnosti. Tedy i v naší „lidově socialistické
armádě“! Pro tuto dobu bylo typické, že nepohodlní a společensky
nevhodní soudruzi byli všelijak pronásledováni, souzeni a zavíráni. Této
diskriminaci se nevyhnuli ani tehdy, když měli nastoupit povinnou
vojenskou prezenční službu. Společnost jim nevěřila natolik, aby jim
umožnila sloužit u zbraně, a tak byli všichni tito diverzanti, kulaci,
feudálové, kriminálníci a jiní podvratní živlové přidělování k „pétépákům“.
Zde se od nich očekávalo jediné, že budou tvrdě pracovat a budovat tak
socialismus.

Hlavním hrdinou tohoto příběhu je vojín Kefalín, v civilu asistent režie,
který se však „nepohodl“ s jedním národním umělcem a v důsledku toho
skončil na zámku na Zelené Hoře, kde působil pomocný technický prapor
pod velením podivínského majora Halušky. Major Haluška byl velmi
záhadným člověkem. Mluvil jakousi „zkomoleninou“ slovenštiny a jeho
nejoblíbenější větou bylo. „Čo bolo, to bolo, terazky jsem majorom!“.
Z tohoto důvodu se mu v mužstvu přezdívalo major Terazky. Navíc téměř
každý svůj proslov prokládal svými historkami z války, z východní fonty,
kde se přímo účastnil lítých bojů. Dalším důstojníkem zde byl kapitán
Ořech, který byl zástupcem velitele praporu, kapitán Honce alias
provianťák, poručík Hamáček, velitel roty a všudypřítomný politruk poručík
Troník. Kromě těchto důstojníků zde byli ještě další, které však do děje
této knihy nezasahovali v takové míře jako výše jmenovaní.
Vraťme se ale k vojínovi Kefalínovi. Kefalína bych charakterizoval jako
inteligentního a přizpůsobivšího se mladíka jehož hlavním cílem u
pétépáků je, co možná nejvíc se ulejvat, využít každé příležitosti
k pobavení se a přitom dobře vycházet se svými nadřízenými. Díky svému
přístupu k plnění svých „bojových“ úkolů se ale dostává do mnoha
svízelných situacích, ze kterých ne vždy vyjde bez nepříjemných následků.
Ve své rotě se seznámí s mnoha typy můžu. Od kněze, přes zloděje a
vykrádače aut Cimla, notorického sebevraha Nalezence, kulaka Vatu,
zapřísáhlého „židobijce“ Sáluse až po redaktora závodního časopisu
Jasánka. Prostě směsice lidí všelijakého původu, druhu a povahy. Ti
všichni se podrobili krátkému vojenskému výcviku na Zelené Hoře a poté
byli převeleni do Uhlířských Janovic, kde měli pracovat v kamenolomu.
Jejich pracovní výkony byly ale také velmi rozdílné. Někdo plán plnil i na
130%, ale jiní, například i vojín Kefalín měli problémy s plněním
pracovního plánu na 40%. To se nelíbilo obzvláště politrukovi Troníkovi,
který přeci nemohl připustit, aby svazáci jako Kefalín, který byl navíc i
agitátorem roty, nebo Jasánek byli s pracovní výkonností daleko za
feudály, kulaky a zločinci. Proto se jim snažil nalézt méně obtížnou práci.
Kefalín se tak stal vozkou a celý den strávil na kozlíku. Jeho úkolem bylo
zásobovat jednotlivé mistry tím, co si vyžádají. Velmi rychle ale přišel na
to, že ho nikdo nemůže kontrolovat, a tak jezdil celé dny kolem stavby se
stejným nákladem a do papírů si psal, co chtěl. Výsledkem bylo plnění na 130%.

Kefalín se ale brzy dostal do potíží, když se opil a v noci se zdržel u jedné

slečny namísto toho, aby se řádně vrátil na osádku. Když tak v ranních

hodinách konečně učinil, zjistil, že v noci došlo k přesunu a posádka byla
prázdná. Bezradný Kefalín se tak ocitl v dosti prekérní situaci. Celý den
musel strávit v opuštěných kasárna. Až k večeru se zde objevil jeden
vojín, který jel pro zásoby a vzal do nového působiště roty – kdesi
v šumavských lesích. Zde si taky Kefalín vyslechl rozsudek, který zněl:
„týden zostřené vazby“. Bohužel, místní podmínky byly takové, že se zde
nenacházelo žádné vězení, a tak byl Kefalín zavřen do sklepa. Ironicky na
tom ale vydělal, protože zatímco on byl celkem v pohodě a hlavně v teple
zavřený ve sklepě, ostatní vojíni museli tvrdě pracovat v lese v teplotních
podmínkách, kdy rtuť v teploměru nevystoupila nad –10°C.

HODNOCENÍ KNIHY:

Jak jsem se již zmínil, myslím si, že by se tato kniha mohla nechat vydat i
jako soubor velmi zajímavých příběhů a historek z vojenského prostředí.
Doslova v každé kapitole na čtenáře čeká zcela nový příběh z vojenské
prezenční služby vojína Kefalína a tyto příběhy na sebe jen pozvolna
navazují. Kdybychom je uspořádali do jiného pořadí, na obsahu knihy ani
její celistvosti by se to nijak neprojevilo. Podle mého názoru se jedná o
velmi zajímavou knížku, kterou by jsem každému doporučil. To, co mě na
ní ale nejvíce přitahuje je humorný způsob, jakým autor vylíčil ve
skutečnosti velmi černé období v naší historii. Při čtení této knihy se totiž
čtenář musí smát až stupiditě a nesmyslnosti, která byla pro tuto dobu
něčím naprosto normálním, něčím, nad čímž se tehdejší člověk vůbec
nepozastavoval a co pro něj bylo smutnou realitou. Příkladem může být
například otázka por. Troníka: „Kolik západoněmeckých soudruhů se
vejde do jednoho západoněmeckého transportéru?“ Dnes se tomu
smějeme, ale tenkrát?
Obdivuji i samotného autora, neboť napsat tuto knihu v takové době,
k tomu bylo zapotřebí nesmírné odvahy!

JAZYKOVÉ PROSTŘEDKY:

Dílo je psáno spisovnou češtinou, ale ve velké míře se zde vykytuje přímá
řeč, vojenské termíny a nezřídka i vulgarismy.

FILMOVÉ ZPRACOVÁNÍ:

Úspěšnost a kvalitu toto díla dokazuje i to, že byl krátce po roce 1989
zfilmován (1992)
Na scénáři se podíleli:
Miloslav Švandrlík a Zdeněk Sirový

REŽIE:

Zdeněk Sirový
V hlavních rolích se představili:
Pavel Landovský
(major Haluška – Terazky)
Bronislav Poloczek
(kapitán Ořech)
Jiří Schmitzer
(poručík Hamáček)
Miroslav Donutil
(poručík Troník)
Josef Dvořák
(nadporučík Mazurek)
Ondřej Vetchý
(vojín Kefalín)
Vladimír Javorský
(vojín Jasánek)
…a další