Alois Jirásek

 

 

NĚCO O AUTOROVI:

Alois Jirásek se narodil v Hronově (v současnosti zde probíhá každoročně divadelní festival nesoucí jeho jméno – Jiráskův Hronov). Pocházel ze starého písmáckého rodu. Po maturitě na gymnáziu v Hradci Králové vystudoval historii na FF v Praze. Mimo jiné se přátelil s Mikolášem Alšem (i Jirásek měl nemalý malířský talent a dlouho uvažoval i o studii na Akademii výtvarných umění.) Po studiích učil téměř 15 let na gymnáziu v Litomyšli. Až po roce 1888 se usadil v Praze.
Roku 1917, na konci 1. SV, byl sepsán Manifest českých spisovatelů, kterým se umělci otevřeně hlásili k myšlence vzniku samostatného Československa – Alois Jirásek byl jedním z prvních, který tento dokument podepsal.
Vrcholná díla Aloise Jiráska vznikala ve druhé polovině 19. století, tvořil však ještě v prvních desetiletích století 20.
Umělecky řadíme Jiráska k realismu, který se v české literatuře projevil ve dvou silných tematických okruzích – ve venkovské a historické próze. Jirásek patří k té historické. Jeho jméno je neodmyslitelně spjato především s texty, které mapují českou historii.

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

název díla  -  Lucerna (v souborném vydání Divadelní hry III.)
jméno autora  -  Alois Jirásek (1851-1930)
místo vydání, nakladatelství, rok vydání  -  Praha : Státní nakladatelství, 1937.

ZAŘAZENÍ DO LITERÁRNĚ-HISTORICKÉHO KONTEXTU:

Jako jediný z českých autorů vytvořil ucelený historický obraz našeho národa od mytických dob až do Národního obrození. Pravda je, že českou historii zatížil mnoha výmysly a nepravdami, které jsou mnohdy mezi veřejností dodnes chápány jako fakt, jako literární autor na to snad však měl i tak trochu právo (Psohlavci – Chodové neměli ve znaku hlavu psa, ale botu; doba pobělohorská nebyla ve všech ohledech negativní „dobou temna“; stejně tak doba husitská nepřinesla českému národu jenom pozitiva atd.). Napsal na 50 původních knih, vrchol českých dějin viděl právě v době husitské a v Jednotě bratrské, největší úpadek české kultury naopak v době po Bílé hoře, v období, kdy na český trůn nastoupili Habsburkové jako absolutní vládci, kdy probíhala rekatolizace.
Jeho knihy nejsou monografické-vždy v nich vystupuje mnoho typizovaných postav. Za nositele historického dění pokládá právě je – obyčejný český lid. (To bylo za komunismu mnohdy zneužíváno a chybně vykládáno jako třídní sociální rozdělení, jako třídní boj a podobné nesmysly.) Jeho postavám je mnohdy vytýkána jistá průhlednost, malá psychologická prokreslenost. Jsou předem dány jejich kladné i záporné rysy, které čtenář snadno prohlédne. Avšak jeho vypořádání se s davovými scénami (zejména válečnými) nemá v naší literatuře obdoby (proto se jeho díla mnohdy stala předlohou pro pozdější zfilmování)

Jiráskova historická díla obvykle rozdělujeme podle období, která zachycují:
Doba mýtů a pověstí – Staré pověsti české
Husitské období – Mezi proudy, Proti všem, Bratrstvo, Husitský král, Z Čech až na konec světa

Pobělohorské období – Temno, Psohlavci, Skály, Skaláci
Národní obrození – F. L. Věk, Filozofská historie, U nás
Napříč těmto obdobími vytvořil na desítky povídek, zejména s vojenskou tematikou, které zachycují stejně jako jeho velké romány téměř kompletně historická období českých dějin.

Zvláštní kapitolou v jeho tvorbě jsou dramata zpracovaná zejména pro Národní divadlo. Ani zde se úplně neodpoutal od své záliby v historii – to nakonec dokazují i jeho divadelní tituly, jako např. Jan Hus, Jan Žižka, Jan Roháč; Vojnarka, Otec

Jednoznačně nejúspěšnějším a do současnosti nejhranějším jeho dramatem je Lucerna. Byla napsána roku 1905. Poprvé představena byla 17. listopadu 1909 v Národním divadle.
Od té doby prošla mnohými zpracováními na prknech různých divadel
-          místo díla v české/světové tvorbě, jeho význam, umělecký odkaz
Na jeho zájmu o národní historii měla bezpochyby zásluhu mimo jiné i politická situace konce 19. století (uvnitř Rakouska-Uherska vrcholí boj o zrovnoprávnění češtiny, o uznání svébytné české kultury a českého národa jako takového). Obracel se zejména ke slavnějším etapám českých dějin (husitství, Národní obrození). Úkol jeho literární tvorby je zcela jasný – povzbudit „českého ducha“, v mnoha případech hrál však svou roli i sentiment.
Ve všech svých dílech se Jirásek projevil jako výborný vypravěč – umí pracovat s dramatickými zápletkami, barvitě představuje dobovou atmosféru. Pro dnešního čtenáře jsou však mnohdy právě zdlouhavé popisy historických reálií příliš nudné. Ve své době byl však Jirásek velmi oblíbeným autorem, čtenář současný musí mít ale s Jiráskem trpělivostJ
Jak bylo již uvedeno výše, Jiráska řadíme k historické próze konce 19. století. Jeho současníky byli např. ještě Zikmund Winter (Mistr Kampanus) a Josef Svátek (Paměti katovské rodiny Mydlářů v Praze). Do druhého jmenovaného proudu, k realistům venkovské prózy, je možné přiřadit Karla Václava Raise (Kalibův zločin, Zapadlí vlastenci, Pantáta Bezoušek aj.), Antala Staška (Blouznivci našich hor), Terézu Novákovou (Jan Jílek, Jiří Šmatlán aj.) a další regionální autory (Josef Holeček, Jan Herben, Jindřich Šimon Baar, Karel Klostermann).
Ze světových autorů patřících do realismu by se dal zmínit za Rusko Nikolaj Vasiljevič Gogol (Revizor, Mrtvé duše), Fjodor Michajlovič Dostojevskij (Zločin a trest, Idiot, Bratři Karamazovi, Zápisky z Mrtvého domu), Lev Nikolajevič Tolstoj (Vojna a mír, Anna Karenina), Anton Pavlovič Čechov (Tři sestry, Višňový sad); za Francii Honoré de Balzac (Lidská komedie – Otec Goriot, Lesk a bída kurtizán, Ztracené iluze), Gustav Flaubert (Paní Bovaryová), Guy de Maupassant (Miláček, Kulička); za Anglii Charles Dickens (Kronika Pickwickova klubu, Oliver Twist, Nadějné vyhlídky); za Polsko Henryk Sienkiewicz (Ohněm a mečem, Quo Vadis, Křižáci).

KOMPOZICE:

literární druh:    drama
literární žánr:   hra s pohádkovými motivy – návaznost na Tylovy báchorky
struktura hry:    4 jednání
kompozice:    u dramat neurčujeme
vypravěčské postupy:    u dramat neurčujeme

TÉMA:

- hlavní téma, námět knihy
Tato pohádková hra vlastně navazuje na Tylovy báchorky (hry s pohádkovými motivy) – vypráví příběh mladé, krásné kněžny, kterou musí hrdý mlynář doprovodit jako světlonoš na lesní zámeček uprostřed močálů. Hraběnce se mlynář zalíbí, nabídne mu moc a slávu. On však odolá, zachová věrnost své Haničce i mlýnu a nakonec zmaří i úklady panstva chystané proti staleté lípě.

DĚJ , PROSTOR , ČAS:

1. jednání
Děj začíná ve mlýně, kde mlynář sepisuje kroniku. Žádá babičku, aby mu zopakovala její proroctví, které se týká nadcházející války s Turky. Do mlýna přijde mušketýr, který přinese mlynáři mandát – psanou povinnost, která mlynáři velí uvítat na zámku novou kněžnu, která zdědila panství na Lohově. Navíc schovanka Hanička, kterou jako malou našel a vychoval jeho přítel Braha, má jít na zámek za družici. Mynář však pro svou hrdost mandát odmítne splnit.
Na Haničku má políčeno i vodník z rybníka u mlýna, se kterým mlynář dobře nevychází.
Za Haničkou přijde Zajíček, učitelský mládenec, který už by po osmi letech rád byl kantorem, aby se mohl oženit se svou milou Dorničkou. Vrchnost mu však nepřeje samostatné kantorské místo. U paní kněžny, která přijede, chce za své místo prosit písničkou spolu s ostatními muzikanty (Klásek, Sejtko, Zima).
Hanička přinese z půdy lucernu. Toho se zděsí babička, bojí se, aby ji mlynář Libor neviděl – podle starého vrchnostenského příkazu musí hospodář svobodného mlýna touto lucernou posvítit panstvu na cestu přes černý les k zámečku, až za starou lípu, pod kterou je údajně schovaný poklad. Proto představuje lucerna pro mlýn poddanské břemeno. Navíc chtějí páni pokácet i zmíněnou starou lípu, symbol starobylosti národa a českého vlastenectví.
Do mlýna přijde vrchní zjistit, jak se mlynář k mandátu vyjádřil. Když podruhé odmítne, nařkne ho z rebelie. Mlynář se hájí, že nebude plnit příkazy, dokud budou chtít pokácet starou lípu a narušovat jeho starodávné svobodné právo. Vrchní mlynáři vytýká neposlušnost a jízlivě mu připomene, aby nezapomněl na svou povinnost s lucernou a pověsil ji na dveře – symbol nesvobody.
V noci se mlynář s Haničkou a babičkou snaží chytit vodníka, ale nepodaří se jim to.
Mezitím chystají vrchní, Franc a rychtáři na zámku přijetí kněžny. Celé panství se sjelo, jen mlynář a Hanička chybí. Vrchní cvičí projev, když přijdou muzikanti žádat o slyšení, avšak se zlou se potážou. Paní kněžna právě přijíždí a oni jen vrchného zdržují.
Kněžna zatím rozmlouvá s dvořanem v kočáře cestou na zámek. Ráda by, aby on převzal dnes její úřad – už se jí nechce posedmé během čtrnácti dní poslouchat nudné projevy, přála by si utéct pryč z jednotvárné nudy, od neupřímnosti a strojenosti svých poddaných.
Na zámku jí však čeká slavné uvítání. Avšak uvítací ceremonii přejde v rychlosti. Vrchní žaluje na neposlušného mlynáře, který se na uvítání nedostavil. Kněžna se o něm informuje, je jí sdělena i jeho povinnosti posvítit lucernou při cestě vrchnosti na lesní zámeček.

2. jednání
Začíná vystoupením obou vodníků – zamilovaného Michala a Ivana. Následuje příchod muzikantů k mlýnu – tam svěří Haničce, jak je na zámku odbyli, proto se vypraví zahrát paní kněžně k lesnímu zámečku, kam se ona chce vydat, jak se svěřila svému dvořanovi. Paní kněžna zatím přijde až k mlýnu, rozmlouvá s Haničkou, pak i s mlynářem. Je jí sympatická jeho hrdost, mužná síla. Nechce se vzdát své lípy ani svých práv svobodného mlynáře. Vrchnost chápe lípu jako symbol vzdoru, proto trvá na tom, aby byla lípa poražena. Kněžna se do diskuze příliš nezapojuje, jednu věc si však upřít nenechá – donutí mlynáře přinést lucernu, ten ji musí doprovodit přes močál k lesnímu zámečku. Mlynář se rozloučí s babičkou, Haničkou a odchází s kněžnou do lesa.

3. jednání
Lesem jdou muzikanti, míří k lesnímu zámečku, kde chtějí počkat na kněžnu. Vylekají se však, když uslyší hejkala a rozutečou se po lese. Mezitím jde lesem i paní kněžna s mlynářem, který ji poponáší, aby si nenamočila střevíčky a šaty. Kněžna je krásou místního kraje i povahou lidí, vesnickým životem. Líbí se jí i svéhlavý mlynář. Za svitu měsíce najdou v lese žádost učitelského mládence o lepší místo, kterou zde vytrousil při útěku před hejkalem. Mlynář paní kněžce celou záležitost se Zajíčkem vysvětlí. Zatím se v lese opět sejdou muzikanti. U lípy zatím čekají i mušketýr a Franc, kteří mají políčeno na mlynáře. K zámku dojde i kněžna s mlynářem, který jí vypráví o zdejším kraji. Kněžna mu nabídne lepší místo, u úřadu, ale mlynář nechce opustit svůj život, svůj lán, své blízké. V zámku se však od příchozí paní Kláskové mlynář dozví, že vrchnost už se vypravila na lípu a Hanička se ztratila v lese, když chtěla mlynáře najít.

4. jednání
Hanička v lese potká Zajíčka, který ji posílá k zámečku. Rozhodnou se však chránit lípu, na kterou už přišla vrchnost. Najednou Hanička zmizí. V tu chvíli už k lípě přijde i mlynář, odhodlán bránit ji i svá práva. U lípy se sejdou i všichni muzikanti. Ta se otevře a z ní vystoupí Hanička, kterou lípa dosud chránila. Přichází i paní kněžna.
Závěrečné rozuzlení zajistí právě paní kněžna – zaslíbí Haničku mlynáři, Zajíčkovi slíbí lepší místo kantora, aby se mohl oženit se svou milou, lípu ochrání, nenechá ji pokácet a nakonec rozbije i mlynářovu lucernu, tím zruší jeho poddanskou povinnost a osvobodí mlýn i jeho pána.

HLAVNÍ POSTAVY:

Mladá kněžna – nově zdědila panství na Lohově, na které se přijede podívat. Její služební jí napovídali mnoho zlého o zdejších lidech – když je však sama pozná, pochopí, že byla klamána. Představuje typ vrchnosti – lehce zidealizovaný, nakonec dá šťastné rozuzlení celému příběhu.
Dvořen, vrchní, mušketýr, pan Franc, žan – sluhové paní kněžny, pomlouvají obyčejné lidi, nepřejí jim štěstí, chtějí jejich poslušnost; cítí nad nimi moc, které využívají. Celou situaci zachrání až paní kněžna.
Mlynář Libor – typ hrdého českého člověka, který se za žádnou cenu nechce vzdát svých práv a svobod, svého češství. Svým ryzím charakterem nakonec přesvědčí i paní kněžnu. Sám nakonec uzná, že ne všechna vrchnost je zkažená, paní kněžně je za mnohé vděčný.
Jeho babička – typ reprezentující starou generaci českého národa, národní paměť. Svými proroctvími je to postava i trochu mystická.
Hanička – sirotek, žije ve mlýně, byla zde vychována. Typ čistého lidského charakteru.
Braha – žije ve mlýně, mlynářův přítel, našel a vychoval Haničku.
Zajíček – učitelský mládenec, který touží po vlastním kantorském místě, aby získal vlastní zázemí a mohl se oženit.
Zim, Sejtko, Klásek – hudebníci, se kterými šumaří i Zajíček.
Klásková – typ žárlivé ženské postavy, prostupuje celým dějem, když „nahání“ manžela, kterého neustále podezírá z nevěry. Nakonec svou rozhodností přemůže i vodníka.
Michal, Ivan – vodníci, pohádkové postavy.
Další pohádkové postavy – hejkal, lesní panny.

HLAVNÍ MYŠLENKA DÍLA , JEHO OBRAZ A SMYSL DÍLA:

Na základě celého příběhu i charakterů postav lze vytušit, že hlavním smyslem celého díla bylo posílení českého národa v nelehké politické situaci, dodání národního sebevědomí. Vlastenecké národní symboly k tomu smyslu navádějí stejně tak. Především na postavě mlynáře a Haničky se autor snaží demonstrovat ryzí charakterové vlastnosti českého člověka.

NEJSILNĚJŠÍ MÍSTO KNIHY:

Knihu,jakožto divadelní hru jsem četl vůbec poprvé .Děj je napsán velmi zajímavě,upoutala mě scéna se starou lípou.
ukázka: konec 4. jednání, samotný závěr hry (mimo jiné sledujte jazykové prostředky)

Výstup 7.
Kněžna, žán nesa mlynářovu lucernu, komorná, předešlí bez pacholků.

Kněžna (vyjde z lesa vlevo).
(V lípě zhasíná, zpěv doznívá.)
Dvořan (v nesnázích).
Vrchní (zmaten, chce postoupiti ke kněžně, ale netroufá si).
Kněžna (k vrchnímu a dvořanu). Již chápu, rozumím, co vy jste měli znát a neznali, neb znali a přece nešetrně rušili. Ten strom tu je city lidu, jeho úctou a věrností posvěcený. Nikdo se už ve zlé vůli už ani nedotkniž! Co jste hodlali, byla svévole, a mně jste jen zle posloužili. (K mlynáři, ukazujíc na lípu.) To vaše právo a právem zůstane. Hle, jak tuto lucernu rozbíjím a tím i na věčné časy ruším vaši poddanost, tak pravda je, že jsem o těch úkladech nic nevěděla. (Uhodí o zem lucernou, která se rozbije.)
Mlynář. Teď věřím, paní kněžno, a vděčně budu vzpomínat.
Kněžna (s trpkým úsměvem). A máte své štěstí –
Mlynář (chytne Haničku za ruku). Ano, jen s Haničkou budu šťastný.
Zajíček (zhluboka se ukláněje, nesměle se blíží). Jasnosti –
Kněžna. To snad je –
Mlynář. To je učitelský.
Zajíček (vpadne). Učitelský mládenec, prosím, anobrž dokonce na dvou školách spomocník, tj. byl, ale už není. Tady pan vrchní mne složil-
Kněžna. To abys mohl být ve městečku kantorem. Znám vaši suppliku.
Zajíček. O bože!
Kněžna. Zítra můžete hned nastoupit.
Zajíček. Ach, jasnosti! (Najednou si vzpomene.) Ale kasací –
Kněžna. Až sem zase někdy přijedu. (K vrchnímu.) Možná tudy do zámku? (Ukáže nalevo do popředí.)
Vrchní. K službám, ano, tudy, tady.
Kněžna (k němu a dvořanu.) Tudy přijdu za vámi.
Vrchní (odejde nalevo do popředí.)
Dvořan (odcházeje za ním, temně před sebe:) Ale bez Dafnisa.
Kněžna (k mlynáři a Haničce.) Sbohem! Teď budete mít klid. (Odcházejíc.) A já se vrátím z krátkého snu do zlaté nudy. (Odejde za dvořanem.)

JAZYKOVÉ PROSTŘEDKY:

- použité útvary jazyka
Jednoznačně všude spisovná čeština. Navíc spisovná čeština 19. století. Neobjevují se žádná jiná jazyková specifika. Jazykem nijak necharakterizuje pozdravy a ni prostředí, ze kterého pochází (kněžna mluví stejně jako dvořan, mušketýr, mlynář, Haničkai vodníci).
- stylové rozvrstvení slovní zásoby
Spisovná jazyková vrstva + objevují se historismy, archaismy (umět vysvětlit pojmy, najít v textu). Jedná se o jazyk 19. století, proto je možné v textu najím mnoho slov a tvarů, které se dnes už v běžné komunikaci neobjevují (zastaralá slova, slovesné přechodníky atd. – umět vysvětlit pojmy, najít v textu).
- použité slohové postupy
v dramatu neurčujeme
- neobvyklé syntaktické prostředky
Umět vysvětlit a najít monolog, dialog, scénické poznámky(popisky před dějem:Zajíček vchází do dveří a sundává si čepici).
- obrazná pojmenování
Objevují se symboly a metafory: lucerna – symbol poddanství, nesvobody, poddanské povinnosti vůči vrchnosti; lípa – symbol hrdosti českého národa, vlastenectví, národní svobody, odporu proti cizí vrchnosti