Fiskální politikaFiskální (rozpočtová) politika je nástrojem hospodářské politiky v rukou vlády.
Rozpočet je schvalován ve formě zákona a musí být schválen Parlamentem.
Fiskální politika se zabývá utvářením jak příjmové stránky
rozpočtu (daně, cla sociální pojištění), tak výdajovou stránkou.Cíle fiskální politiky

Udržovat ekonomický růst a vysokou zaměstnanost;
napomáhat zachování cenové stability,
utlumit výkyvy hospodářského cyklu (tento cíl zdůrazňuje keynesiánská teorie, monetaristé tento cíl vnímají jako sporný).

Monetární politika

Je součástí a nástrojem hospodářské politiky. Je souhrnem opatření a zásad,
které mají prostřednictvím měnových nástrojů prosazovat plnění měnových cílů.
Monetární politika je nástroj v rukou centrální banky a jejím základním cílem je
hlídání a aktivní ovlivňování míry znehodnocení peněz – inflace.
Centrální banka se zaměřuje především na:

kontrolu množství peněz v ekonomice
regulaci úrokových měr
stanovení podmínek úvěrování

Monetární politika může být v zásadě:

expanzivní - zvyšování nabídky peněz v ekonomice
restriktivní - snižování nabídky peněz v ekonomice

Důchodová a cenová politika

Je to oblast hospodářské politiky, kterou stát působí na cenu výrobních faktorů (zejména mzdy, zisk).
Zaměřuje se na stabilizace cenové hladiny, snaží se snižovat inflaci bez negativních vlivů na hrubý domácí produkt (HDP), nezaměstnanost.
Řeší příjmy obyvatel a jejich případnou regulaci ze strany státu.
Důchodová politika se využívá tehdy, jestliže inflace se dostane mimo kontrolu > stát hledá cestu jak stabilizovat ceny.
Své záměry může stát prosazovat přísnou kontrolou cen a mezd – regulační opatření.
Tato opatření jsou spíše přechodného charakteru, v dlouhodobém měřítku mohou mít negativní dopady.

Zahraničně obchodní politika

Všechny země jsou více nebo méně zapojeny do mezinárodní dělby práce díky zahraničnímu
obchodu, proto se musí rozhodnout, jak velkými státními zásahy budou tento obchod
regulovat. Zásahy státu omezují konkurenci a zvýhodňují domácí výrobce. Souhrn nástrojů,
kterými může stát zasáhnout do vnějších ekonomických vztahů, se nazývá
zahraničněobchodní politika. Její úspěšnost se projeví v platební bilanci země.

Formy

Export:  vývoz zboží nebo služeb do zahraničí. Důvodem exportu je příliv kapitálu do země,
odkud se zboží nebo služby vyvážejí.

Reexport:  vývoz zboží nebo služeb, které byly předtím dovezeny.

Import:  dovoz zboží nebo služeb ze zahraničí. Důsledkem importu je odliv kapitálu ze země,
kam se dováží.

Státní rozpočet, příjmy a výdaje státu

 Státní rozpočet České republiky je plán hospodaření České republiky.
Ústředním orgánem státní správy pro státní rozpočet je Ministerstvo financí.
Účet státního rozpočtu spravuje centrální banka ČR – ČNB.
Státní rozpočet České republiky schvaluje Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky zákonem,
jehož návrh vypracovává Ministerstvo financí a schvaluje vláda. Přijímání státního rozpočtu popisuje a upravuje zákon o rozpočtových pravidlech.

Příjmy

Daně přímé zdaňují majetek nebo příjem osoby:
Daně z příjmu fyzických osob a právnických osob
Daně z nemovitosti
Daně z převodu nemovitosti, dědická a darovací
Daně silniční
Daně nepřímé zdaňují prodej zboží nebo služeb:
Spotřební daň
Daň z přidané hodnoty (DPH)
Do budoucna se uvažuje také o ekologické dani – čím více osoba znečišťuje životní prostředí, tím by měla být vyšší.
Potom také:
Sociální pojištění
Evropské fondy
Ostatní příjmy

Výdaje

Mandatorní výdaje:  jedná se o prostředky, které musí vláda vynaložit ze zákona. Nemůže volně rozhodovat o jejich výši.
Jsou to například: dávky sociálního zabezpečení, státní příspěvek na penzijní připojištění a stavební spoření,
dávky státní sociální  podpory, dávky v nezaměstnanosti ad.
Ostatní mandatorní výdaje jsou např. hypotéční úrokové podpory, kurzové ztráty při správě státního dluhu,
realizace státních záruk, transfery mezinárodním organizacím aj.
Kvazimandatorní výdaje jsou např. výdaje na aktivní politiku zaměstnanosti, armádu, zahraniční pomoc,
platy zaměstnanců veřejného sektoru aj. Patří sem také příspěvky do rozpočtů mezinárodních organizací.
Ostatní výdaje: stát nemá povinnost tyto výdaje realizovat, ale chce tak učinit. Například aby vláda mohla splnit svůj vládní program.